Peter Gabriel

Peter Gabriel zavítal do Prahy teprve podruhé (a doufejme, že ne naposledy) v rámci svého turné, které je oslavou 25. výročí vydání jeho nejúspěšnější sólové desky So. A protože jsem jeho  nekritická zbožňovatelka, prominu mu i jisté „prohřešky“, kterých jsme se v průběhu koncertu dočkali. Na úvod musím zmínit, že vstupenku na koncert jsem si kupovala před třičtvrtě rokem jednu sekundu po oficiálním spuštění předprodeje a třičtvrtě roku jsem se v noci budila hrůzou, že na to za tu dobu zapomenu a koncert prošvihnu. Nicméně se tak nestalo, měla jsem upozornění v mobilu, zaškrtnuté datum v diáři, doma ve dvou kalendářích – jeden stolní a jeden nástěnný, lístek na lednici přichycený magnetkou a různé jiné indície po bytě. A tak s rozechvělým srdcem a třesoucími se koleny jsem 10. října 2013 nastupovala v Olomouci do vlaku směr Praha.
Začátek koncertu byl stanoven na 20. hodinu a šest minut po tomto časovém údaji se na pódiu objevil sám velký Mistr a roztomilou češtinou za pomoci taháku pozdravil publikum a uvedl svou šou – jako první své stockholmské předskokanky Jennie Abrahamson a Linneu Olsson, které později vystupovaly jako Gabrielovy vokalistky. Podle mého názoru obě umělkyně mají talent a jsou skvělé hudebnice, ale jejich styl mi není blízký a konkrétně hlas Jennie mi rval uši. Její kolegyně Linnea je hlasově mnohem příjemnější a její „…so many days…“ a hra na violoncello mi zrychlyla tep. Jejich čtvrthodinka tak byla tak akorát.
Poté nastoupil opět sám Peter Gabriel a opět milou češtinou uvedl svůj koncert, který rozdělil pomyslně na tři části – předkrm jako akustická část s pomocí klavíru, hlavní chod jako elektronická produkce s celou kapelou a dezert – třešinka na dortu – celé album So v pořadí, jak bylo původně nahráno.

A kdo že vlastně tvořil kapelu? Samé hudební legendy: Tony Levin na basskytaru, David Rhodes na kytaru + vokály, Manu Katché na bicí, David Sancious na syntetizátory a již zmíněné Linnea Olsson a Jennie Abrahamson jako vokalistky.

Všechny skladby koncertu byly zahrány a zazpívány fenomenálně a přestože Peter Gabriel nevyužil svůj potenciál na 100%, byl to obrovský zážitek a splněný sen. Malá nepříjemnost přišla zhruba se skladbou Digging In The Dirt, kdy zřejmě selhal zvukař a zvuk byl náhle velmi přebušený a slabším náturám rval uši. Bylo znát, že i Peterovi to bylo nepříjemné a za několik chvil bylo opět vše v pořádku. Nicméně během koncertu sem tam došlo opěk k menším kolizím ve zvuku, ovšem již ne tak výrazným. Během produkce nás provázela světelná choreografie, obří pojízdné stativy s reflektory tančily a komunikovali jak s Peterem Gabrielem, tak i s publikem. Celý koncert byl nádherná propracovaná podívaná, kdy každý měl svou přesnou roli, přesto bylo znát, že všichni zúčastnění si koncert pekelně užívají. Už jen to, že po mnoha nesmělých pokusech o tanec před pódiem z prvních řad se postupně stala lavina lidí, kteří přišli i ze vzdáleného konce haly, aby svým nadšením povzbudili účinkující k dalším skvělým výkonům. Se skladbou Don’t Give Up pořadatelé tančící usměrnili, někteří se vrátili na svá místa, spousta lidí zůstala sedět na zemi v uličkách. Netrpělivě jsem čekala na tento nádherný duet, který mám v hlavě s Kate Bush. Zde ho zpívala s Peterem Gabrielem Jennie Abrahamson a nutno říci, že brilantně. Nicméně z jejího projevu nebyla cítit ta naléhavost, ta touha po pomoci, která tu píseň dělá tím, čím je, což bylo pro mě trochu zklamáním. Musím ale připustit, že Kate Bush nastavila laťku hodně, ale opravdu hodně vysoko.

Postupně se začali lidé opět vracet před pódium a i když se pořadatelé snažili valící se dav usměrnit, nakonec to vzdali. Fanoušci a milovníci Petera Gabriela jsou zodpovědní lidé a tak nedošlo k žádným incidentům a všichni se chovali vzorně – tančili, tleskali, reagovali na zpěvákova gesta a Peter Gabriel vypadal velmi spokojeně a tu bezprostřednost si užíval. Také Mistr Tony Levin opět ukázal, že geniální baskytarista potřebuje jen jednu ruku ke hře na basskytaru, druhou může klidně hrát na syntetizátory a ještě fotit publikum. Nezapomněl předvést svůj vynález, nazvaný Funk Fingers, kdy na basu hraje pomocí paliček připevněných na prsty. Virtuozita kytarového mága Davida Rhodese si v ničem nezadala s virtuozitou geniálního multiinstrumentalisty Davida Sanciouse a přesnou rukou Manu Katché.

Mám-li shrnout celý koncert, pak mohu jen říct, že byl fantastický a jediné, co mi bylo líto, že jsem si nemohla koncert Petera Gabriela užít třeba před 25 léty, kdy byl o něco mladší.

Playlist: OBUT, Come Talk To Me, Shock The Monkey, Family Snapshot, Digging In The Dirt, Secret World, The Family And The Fishing Net, No Self Control, Solsbury Hill, Why Don’t You Show Yourself, Red Rain, Sledgehammer, Don’t Give Up, That Voice Again, Mercy Street, Big Time, We Do What We’re Told (Milgram’s 37), This Is The Picture (Excellent Birds), In Your Eyes, The Tower That Ate People, Biko (poslední dvě skladby jako přídavek)

IMAG0788

Digging In The Dirt

Kateřina Jandová

Kateřina Jandová

Vášnivá fotografka, posluchačka Petera Gabriela, obdivovatelka Velkého náčelníka. Oblíbení interpreti: Peter Gabriel, Ken Hensley, Iron Maiden, Manowar, P!nk, Vláďa Mišík & etc..., Blue Effect

Vaše názory

komentáře

Reklama
zak
Dnešní výročí
  • Narození
  • 1946 •  Allen Lanier - Blue Öyster Cult (72)
  • 1946 •  Ian McDonald - King Crimson (72)
  • 1952 •  Martin Gerschwitz - Iron Butterfly (66)
  • 1954 •  David Paich - Toto (64)
  • 1970 •  Roope Latvala - Children of Bodom (48)
  • Úmrtí
  • 2009 •  Michael Jackson (9)
  • Vydání
  • 1969 •  The Doors - The Soft Parade (49)
Kam na bigbít
Akce redakce
Chcete být v předstihu informováni o chystaných akcích RMP, jako jsou zájezdy za bigbítem atp.?
Přihlaste se k odběru novinek.

Reklama